Moravskoslezankou v Praze aneb Au, moje uši

Počínaje maturitním ročníkem, tzn. podzimem 2014 jsem nevěrná rodnému kraji. Dřív jsem pravidelně ujížděla na Slovácko, poslední rok a půl jsem zase na půl Pražačka. Cestování (či bydlení jinde) s sebou přináší kontakt s jiným jazykem. No dobře, s jiným jazykem ne, stále je to čeština, ale vy víte, jak to myslím. Chcete vědět, čemu musím denně čelit?

Pro lepší autentičnost to napíšu tak, jak mi zobak narost.
Začit bych mohla přepsanim slova autentičnost, ale nic mě nenapada.



Čemu Moravskoslezanka? 

Nejdřiv vysvětlim svuj skvěly vyraz z nadpisu. Neni lehke řict, odkať jsem. Frydek-Mistek je na Moravě i ve Slezsku, čili nejsem Slezanka ani Severomovačka. Jsem něco mezi tym. Jsem Moravskoslezanka! Tak, jako je Moravskoslezsky aji muj rodny kraj! 

Nikdo mi tu nerozumi! 

,,Děti, nezapomeňte papuče."
,,Co nemáme zapomenout?" ,,Cožeeee?" 
,,Aha. Tak pardon, bačkory. Ale já jim říkám papuče," vysvětlila jsem. Od te doby mi rozumi, i když furt řikam enem papuče. Bačkory mi nejdou přes pusu.
,,Papuče? To je slovensky!" vykřikne znalec. Ze slovenštiny mě obviňujou co chvila. 

,,Na lavici budete mít jenom pouzdro." Chyba! Oni pouzdro nemaji. Oni maji penál. Vyraz, kery jsem zatim měla enem v pasivni zasobě, nikdy jsem neslyšela, že by ho někdo použival. Ale oni pravi penál a basta. Vykladala jsem to kolegyni z Hradce Kralove. ,,Cože? Tomu se říká pouzdro?" divila se.

,,Bulam hudebku," vysvětlila jsem kolegyni, nahodou te same jak s tim penalem, když se divila, čemu jsem na obědě v tak divny čas. Hudebku tehdy bral pan učitel a ja jsem měla volno.
,,Co děláš?" nechapala. Naštěsti jsem už věděla z dřivějška, že je slovo bulat nepochopitelne. 

Aby bylo jasno: bulat muže mit dva vyznamy. Buď ve smyslu zanedbavat nějakou povinnost, obvykle školu, ale muže to byt aji cokoliv jineho, jednu domu jsme řikali třeba ,,bulam oběd", když jsme jeli dom hned po vyučovani a na školni jidelnu se vykašlali. Momentalně bulam nejčastěji orchestr.

Bulat se muže aj cosi samo, třeba špatně postavena věž z kostek nebo stara budova. Když se někdo vybuli, znamena to, že omdlel. Trochu se to muže plest se slovem bulet, což už z bulanim nema nic společneho - prostě se breči. Ňak nevim, či to patři enem k nam nebo se to řika všude. 

Nedavno jsem řekla, že hrozně rubalo (pršelo). Do té doby znal jenom luchat. Tež jsem prohlasila, že by bylo lepši si misto psa pořidit ňakeho šťura (myš zobecněna na všecky hlodavce).

Pomyvani už mu cizi neni. Vlastně jo, bo už to u nas robi myčka, ale pojem chape. Raz jsem zkoumala, co o pomyvani pravi internet. Dozvěděla jsem se enem ňakou nadavku, že je to strašne slovo, čemu jako neřikame enem myt? Objasnila jsem to v komentaři. Pomyt neznamena obecně myt, pomyvaji se enem čepaně! (jakože nadobi)

Kouzlo spočiva v tom, že stači řict ,,pomyj" a druhy už vi, co ma dělat. Neuvažuje, či po něm chcete umyt vanu nebo vyčistit boty. Automaticky jde ke dřezu. Zhruba po měsici mi přišla odpověď. Pry jsem to hrozne slovo eště zhoršila!



Trpím! 

V Praze jsem trpěla dycky, bo ten pubertalni ton, kery Pražaci při mluveni nasadi, zni fakt hrozně. Hlavně od na pohled dospělych lidi. A to ani nemluvim o holce, kera řekla, že přikreje ptaka. Lekla jsem se, že ho podřizne a upeče na večeřu. Naštěsti mu enem přikryla klec dekou, aby neřval. 

Vyrazy mě prostě děsi! V metru se holky bavily o šluskoloně/šlusce a říkaly tomu věneček

Zajimave diskuze jsou kolem strouhatka/ořezavatka. Mam svoju hlavu, takže dětem řikam, že si maji tužku ostrouhat. Posledni dobou se už chytaji, ale eště nedavno na mě hazely udivene pohledy. 

Nejstrašnějši je, jak mi někdo do sešitu napiše třeba vořechy, přičemž nemysli psy. Největši gol? Napsala jsem pacim pismem na tabuli: Druhy vět. A jedna žakyně četla: Druhej vět. Div jsem nevyskočila z kuže. 

Trpí!

Tvary chrchle, mlše atd. jsou pry hrozne. Mi je teda mnohem přirozenějši řict, že moc mlšu, než mlsám.

,,Grgat mezi lidmi je neslušné!" poučila jsem žactvo.
,,Paní učitelko, proč to říkáte slovensky?" 
,,Cože, slovensky?"
,,Ano. Říká se přece krkat!" Hm. Krkaní mi zni spiš jako ňaky specialni cvik na krk.

Rožni pry zna každy, ale děti ne.
S takym buntkem je daleko větši sranda. To kolega z orchestru nepochopil ani ve spojeni ,,maš rozeply buntek".

Vite, co je fajne? 


Slovo fajne byva zaměňovano s fajnove. Fajne ma trochu širši vyznam. A hlavně: fajnove se u nas neřika. U nas se řika možna tak fajnovka. Fajnovka nic fajneho neni. Fajnovka je taka děvucha nebo taky synek, co se všeckeho štiti. Jako že si třeba trochu ušmudla botu od blata a hned je z toho na dně. 

Umím přepínat

V článcích a s dětmi mluvím ultraspisovně. Dokonce místo ,,koťata spaly" řeknu ,,koťata spala". Ještě v šestnácti mi to připadalo naprosto pitomé. Snažím se i o správný přízvuk a dodržování délek, i když v tom samozřejmě nejsem dokonalá. Podle jedné porotkyně z recitační soutěže bych měla každý den poslouchat radio Vltavu.

Ve sborovně úroveň trochu snížím, doma ještě víc a když přijedu na Ostravsko, vůbec se s tím nepářu

Naštvaná mluvím samozřejmě tak, jak je mi přirozené. V tu chvíli nikdo nemůže pochybovat, odkud jsem. Děti jsou přesvědčené, že jsem Slovenka. Nějaký slovenský vliv u nás určitě je, vždyť Slovensko vůbec není daleko a máme společné hory. Slovenka ale opravdu nejsem. Jak padlo v úvodu, jsem Moravskoslezanka.


Dupa! 

Jako čest blogerce Báře zmíním ještě nádherné slovo dupa. O něco více asi používám zadek, nicméně je mi naprosto přirozené; když jsme byly malé a učily jsme se s mamkou části těla, hýždě jsme nazývaly dupka

Na větě: ,,Dostaneš na dupu!" není nic divného. V pozdějším věku, kdy už se moje dupa stala atraktivní pro pány, jsem se setkala i s jinými větami. Jeden týpek, jehož příběh bych nerada rozepisovala, mě dokonce oslovoval dupi. A aby toho nebylo málo, dupa může být též zapadlé místo, škaredé něbo málo obydlené, takové, které by se dalo nazvat třeba díra

...

Článek by mohl určitě ještě hodně dlouho pokračovat. Laština s obecnou češtinou se bije o sto šest. Radši ani nepřemýšlím, jak dlouhý by byl článek Němce žijícího ve Švýcarsku. Nahrávkám pravé švýcarské němčiny jsem vůbec nerozuměla...

S čím se setkáváte vy?


Kája

Komentáře

  1. Á, moje oblíbená dupa! :D Už jsem si zvykla, že mi žum říká "dupko" nebo "ludřeno", akorát teda nevím, proč tam od vás vybírá samé nelichotivé přezdívky. :D
    Každopádně asi vím, jak ti je. Když přijedu k našim, občas na mě koukají jak na pako, protože jsem toho už v Brně a od žuma pochytala tolik, že už si nejsem vůbec jistá, jakou češtinou mluvím. Ale třeba "papuče" si myslím, že jsem znala ještě od nás, akorát to je pro běžného Středočecha archaismus.
    Zajímavé je sledovat rozdíly v syntaxi, protože takové věci jako délky samohlásek nebo rozdílnou slovní zásobu zná každý. Mě spíš fascinuje, když žum řekne "Mi to nevadí", "Vezmu aj ti" nebo "Stalo se to kvůli tebe".
    A na závěr neuvěřitelně dlouhého komentáře přihodím moment, kdy jsem si uvědomila, že už mám do normální Středočešky hodně daleko: Volala mi mamka a komentovala vánoční výzdobu v ochoďácích, že prý je to "kejč". V tu chvíli jsem si uvědomila, že ať se snažím sebevíc uchovat si něco z "mojí" češtiny, tohle bych určitě neřekla.

    OdpovědětVymazat
  2. Týjo, asi bych občas měla problém s tebou jít jen tak na kafe a pokecat si :D:) já v minulé práci měla hodně holek z Moravy, ale naštěstí jsem jejich "řeč" zvládala dobře :D i jsem si zvykla rychle na rožnout apod... horší to měla Barunka se mnou a s mým "příjdu dýl"...prý nechápe, kde jsem vzala "dýl", prej chodím pozdě... :D

    OdpovědětVymazat
  3. Nedávno v Pardubicích mi kamarádi vůbec nerozuměli, když jsem vyšel z rozbláceného pole, podíval se na boty a řekl "je to dobré, nemám bago!" Jedna si myslela, že nemám batoh (bágl), druhý co že to nemám s botama? Sranda.

    OdpovědětVymazat
  4. Stejný problém jsem měla jako dítě, když jsme se do Práglu přestěhovali z Karviné :D No jsem ráda, že se dokážu přizpůsobit i po těch letech tomu, kde se zrovna nacházím, a podle toho mluvím :) Nicméně se nedivím, že někdo nerozumí, když se jinak s nářečími nesetkává. Ne každý má příbuzné na Moravě či ve Slezsku a na internetu se tak většinou nepíše ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Moje oblíbené jsou šuro a zicherka/zicherhajcka. A bulat ve smyslu chodit za školu, se prý v některých částech republiky překládá jako hákovat! Ale abych nebyla úplně trapná, tak na to, že jsem z F-M bych grgat nikdy neřekla a slovo čepaně jsem pro jistotu ještě v životě neslyšela. :) Nedávno jsem se spolužačkama řešila použití "Já z tebe nebudu." Přišlo jim to strašně legrační, tak si teď ani nejsem jistá, jestli je to zvláštnost naší rodiny, nebo specifikum naší oblasti. :) Day

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zicherka jo, ale místo zicherhajcka znám zichervajska. :D
      Takže by sis krkla? Nejsi z F-M! :D :D

      Vymazat
  6. U tvého článku jsem se vážně pobavila, asi bych taky měla problém rozumět většině věcí :D já znám možná tak to "rožni", jinak bych se nechytala téměř u ničeho :D odmalička jsem bydlela v Praze a pak blízko Prahy, takže mluvím jako typický Pražák :D mám teda kamaráda, který je napůl ukrajinského původu a i když se narodil a žije v Praze, tak kolikrát pronese takové výrazy, že nevím vůbec o čem mluví a slova taky hodně zkracuje.

    OdpovědětVymazat
  7. ... "Jestli má umýt vanu, nebo vyčistit boty" :) :) :) Já mám naštěstí svoji polovičku ze stejného kraje. I když .... tři roky pobývala v Hulíně ... Ochich ouvej moje uši :)

    OdpovědětVymazat
  8. Je zvláštní číst blog konečně někoho z moravy a ještě ke všemu ze stejné školy :D No každopádně věřím, že si tam na tebe zvyknou, ale bude to trvat :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestli to bude trvat, tak si nezvyknou. Do pěti let hodlám být přestěhovaná do vlastního domečku někde v okolí Frýdlu. :)

      Vymazat
  9. U nás se to nářečí pralo vždycky hrozně zajímavě. Dědeček z Ostravska, babička z Prostějovska, druhá babička s dědečkem sice taky z Hané, ale ze severního konce. Takže se mluvilo všelijak, máme i docela dost specificky rodinných výrazů. Ovšem přesto (nebo možná právě proto) mi žádné konkrétní nářečí nikdy moc k srdci nepřirostlo a už od mala jsem raději mluvil spisovně. Ale je pravda, že se mi třeba hrozně příčí říkat omeleta nebo palačinka, pro mě je to prostě amoleta! :-)

    Mimochodem, že Pražáci neumějí rožnout, to jsem tak nějak tušil. Ale že tam neznají ani papuče a nedokážou si ořezat tužku? To musí být mimořádně zaostalý kraj ;-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tedy samozřejmě OSTROUHAT, ne OŘEZAT! :-D Vidíš ho, odrodilce? :-D

      Vymazat
    2. Palačinka a amoleta je něco jiného!!!
      V palačince je mouka, v amoletě ne!

      Vymazat
  10. Ahojky tvůj článek je moc hezký.
    Jinak máme to podobné taky, když řeknu u známých v Praze duchna či zhlavec.=)Je to sranda pozorovat jak vlastně vůbec neví co to je.
    a chtěla bych ti takhle veřejně poděkovat. Jsi skvělá holka a stopro se musíme vidět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. :)
      Určitě se zase musíme vidět, minulé to bylo super. :)

      Vymazat
  11. Já žiju s jihomoravákem, ale už se tu docela aklimatizoval :) Jediné co mu přetrvává je pokýchací dialog: "Na zdraví! - "Ať slúží!"

    OdpovědětVymazat
  12. Já mám opačný problém. Přejímám akcenty lidí se kterýma mluvím, takže si většinou všichni myslí, že se jim vysmívám, ale není to pravda. Můj muž naprosto nenávidí když po kafi s kámoškou z Ostravy přijdu a mluvím jako ona. Nemá pro "kratke zobaky" to správné pochopení. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám tendence přijímat jenom to, co se mi líbí. Pražáčtina se mi hnusí, ale třeba řeč na Slovácku mě chytala mnohdy i s melodií. Vlastně i teď, když tam více než dva roky nejezdím, občas něco pěkně zazpívám. :D

      Vymazat

Okomentovat

Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.