Osoba trpící emetofobií se neustále obává, že bude zvracet, přestože zvrací pouze ojediněle. Osoba trpící touto fobií jsem například já. V minulosti jsem ji věnovala dva články: V jednom jsem uvedla praktické tipy pro emetofobiky, druhý vysvětloval, s čím se musím téměř denně prát. Dnešní článek bude v podobném duchu. Dozvíte se, jak se u mne emetofobie vyvíjí a připojím tři ,,tragické" události ze života.
Varování: Ač své zkušenosti nevykládám zrovna naturalisticky, servítky si rozhodně neberu.
Ta, která se bojí zvracet
První emetofobický článek přitáhl na sebe větší pozornost, než jsem čekala. Napsala mi od té doby spousta emetofobiků. Svěřovali se, prosili o rady. S přestěhováním na blogspot jsem si slávu trochu narušila, zatím nejsem atraktivní pro google, nicméně pár zoufalců si mě našlo i tady. Jeden z nich mě požádal o vyprávění, jak se mi fobie vyvíjí.
Psaní následujících odstavců si vyžádalo hodně sil, bylo ale přínosné. Nikdy jsem se takto nezamyslela. Některé věci mi teď jsou jasnější.
Jak to všechno začalo
Bylo mi šest. Po obědě ve školce mě bolelo břicho. Nikomu jsem nic neříkala. Ani paní učitelce, ani mamce, když mě přišla vyzvednout. Normálně jsem se oblékla a snažila se na bolest nemyslet. Bohužel se mi ještě na chodbě stala nehoda. Z ničeho nic jsem se vyzvracela! Mamka zavelela návrat do školky. Otočila jsem se a letělo to ze mne znova. Všude kolem nás leželo zelí.
Dozvěděla se to paní učitelka, uklízečka, cizí rodiče. Všichni kolem mne skákali, ptali se, jak mi je a litovali mě. Jejich pozornost byla horší než samotné zvracení. Možná právě tady začala vznikat emetofobie.
Od té doby jsem nikdy nepozřela zelí!!!
Další (a dosud poslední) zvracení přišlo o rok později v ne úplně příjemné situaci: Sestra onemocněla přede mnou. Zvracela, stěžovala si na bolest břicha. Mamka se bála, že je to slepák a odvezla ji do nemocnice. Několik dní tam zůstala na pozorování, dokud se nepotvrdilo, že jde o planý poplach. Když se vrátily domů, projevila se nemoc pro změnu u mne. Se zvracením jsem zároveň brečela. Bála jsem se, že budu muset do nemocnice i já.
Naštěstí jsem o svém stavu podávala přesnější informace, tudíž jsem nevzbudila žádné slepákové podezření. Přesto jsem se rozhodla, že už nikdy zvracet nebudu. Nesmím!
Emetofobie je na světě, hurá. V dětství jsem ji ale tolik nevnímala. Posuňme se v čase.
Vyvrcholení emetofobie
Emetofobie mi zásadním způsobem začala narušovat život v šestnáci. Přispěl tomu divný zdravotní stav. Skoro celý rok mi připadalo, že mám v žaludku kámen. Přibližně jednou za měsíc mi bylo dost špatně. Žaludek těžký. Stavy ,,za chvilku budu zvracet".
Psychika se mnou mávala, i když mi zrovna bylo dobře. Vystresovaně jsem čekala, kdy to zase přijde. Cestovala jsem výhradně se sáčkem, pod polštářem jsem měla sáček, v hlavě jsem si vytvořila mapu únikových cest na záchod. Začala jsem řešit, co a v jakých kombinacích jím. Jakákoli zmínka o zvracení mi roztřepala žaludek a úplně ochromila mozek.
Kvůli kameni v břichu jsem přemýšlela o nějakém vyšetření, ale jsem na to moc velký srab. Prostě jsem čekala, až to přejde. A ono to přešlo. Fyzicky. Psychika zůstala pocuchaná.
Tři emetofobické záchvaty z poslední doby
Mám na myslí těžší záchvaty, ne nějaké chvilkové záležitosti.
Probdělá noc
S divným pocitem jsem se probudila asi po hodině spánku. Není mi náhodou špatně od žaludku? Jelikož jsem se tlačila s mužem na malé posteli, bylo nemožné si vystlat polštáře a o další usnutí se pokusit v sedě, jak mám ve zvyku. Nechtěla jsem ani zbytečně odcházet z postele, vařit si čaj a číst. Mohla bych tím probudit muže a on by určitě zjišťoval, co mi je. Svěřit se? Nic horšího se emetofobik nemůže dopustit!
Cituji ze staršího článku: ,,Základem všeho je pro mne v dané situaci o strachu nikomu neříkat. Dobře totiž vím, že se jedná o planý poplach. Ostatní by mi chtěli někde zastavit/přinést mi kyblík/atd. Nepomohli by, naopak by můj strach ještě posílili."
A tak jsem ležela, zírala na strop a každou chvíli očekávala nejhorší. Jelikož jsem už dávno zapomněla, jak vlastně zvracení probíhá, bála jsem se, že přijde jen tak, jako tehdy ve školce. ,,Neee, to neee, nesmí se to stát..." Myšlenky nevolnost zhoršovaly. Až jsem si řekla dost. Poslepu jsem našla mobil a odebrala se s ním do obýváku. Po dvaceti minutách intenzivního soustředění na hru jsem byla zdravá jako rybička. Takže kde byl problém, v žaludku, nebo v hlavě?
Nemocná sestra
Sestra celou noc zvracela Já jsem naspala dohromady možná tak hodinu. Jinak jsem se klepala a bála, že budu další na řadě. Zahrabala jsem se pod peřinu a několikrát brečela. Vyjít ven z pokoje jsem se odvážila, jen když byla sestra delší dobu v klidu. Radši bych se počurala, než abych podstoupila riziko, že se s ní nějak střetnu. Jako doprovod jsem si vzala obrovského Mimoně. Přece bych nemohla jít sama!
Možná si říkáte, že jsem zlá a neempatická. Stresovala jsem se nesmyslem, zatímco moje sestra trpěla. Máte pravdu! Říkala jsem si to i já. Stres ze zvracení tak občas vystřídal záchvat jsemúplněnemožnýčlověk.
Ráno jsem vůbec neměla chuť k jídlu. Až kolem dvanácté hodiny jsem si vnutila banán. Dělalo se mi totiž špatně z hladu, bolelo mě břicho a točila se mi hlava. Po jídle se mi udělalo o něco lépe, do večera jsem ale snědla jen trochu zeleniny a krajíc suchého chleba.
Další den jsem ještě pořád byla na dietním jídelníčku. Jedla jsem jen lehké a suché věci. Za celý den jsem snědla možná tak pětinu toho, co potřebuji normálně. Pořád jsem nebyla úplně OK, přestože moje sestra se už aktivně sháněla po stravě.
Úplně jsem se vzpamatovala až po několika dnech.
Bylo mi špatně v čajovně
Na konec jsem si nechala nejhorší příběh.
Byla jsem s kamarádkou v čajovně. Pohodičku mi narušily menstruační bolesti. Jelikož jsem je nečekala, nebyla jsem vybavena svým lehce stravitelným práškem. Kamarádka mi nabídla Ibalgin. Věděla jsem, že mi dělá trochu neplechu, ale nikdy mi po něm nebylo tak hrozně, abych upřednostnila raději bolesti. Dnes bych to neudělala.
Negativní účinky se projevily dříve než utlumení bolesti. Začalo mi být divně od žaludku. A pak ještě divněji. Obavy z nejhoršího mě poslaly na záchod. Konkrétně jen do místnosti s umyvadlem. Stát nad záchodem by mi zbytečně zvětšovalo utrpění. Koukala jsem na sebe do zrcadla a sama sebe snažila přesvědčit, že to nic není a brzo mi bude dobře.
Myslím si, že tehdy šlo o nefalšovanou nevolnost.
Myslím si, že kdybych se tak nebála a nebránila se, prostě bych se vyzvracela.
Myslím si, že bych si tím zkrátila utrpení.
Jenomže: Co se vlastně bude dít, až budu zvracet? Bude to moc hnusné? Co si budou myslet lidi? Terka se to dozví určitě. Bude ji jasné, že jsem nešla jen čurat. Dozví se to i čajmani, přece je budu muset poprosit o nějaké věci na úklid. Co když mě tu načapá nějaký zákazník? Jak sakra příště půjdu do čajovny?
Choulila jsem se pod umyvadlem, klepala se a snažila odvést myšlenky jinam. Už nevím, jestli jsem přeříkávala násobky sedmnácti nebo poučky z pedagogiky. Na tom nesejde. Každopádně jsem se zhruba během hodiny úplně uklidnila. Žaludek taky.
Zlepšení?
Vám to možná pořád přijde extrémně vyhrocené, ale zlepšení tu skutečně je.
Znáte někoho, kdo trpí emetofobií? Nebo se zvracení bojíte vy sami? Piště mi své zkušenosti do komentářů.
Tipy na další články:
Varování: Ač své zkušenosti nevykládám zrovna naturalisticky, servítky si rozhodně neberu.
Ta, která se bojí zvracet
První emetofobický článek přitáhl na sebe větší pozornost, než jsem čekala. Napsala mi od té doby spousta emetofobiků. Svěřovali se, prosili o rady. S přestěhováním na blogspot jsem si slávu trochu narušila, zatím nejsem atraktivní pro google, nicméně pár zoufalců si mě našlo i tady. Jeden z nich mě požádal o vyprávění, jak se mi fobie vyvíjí.
Psaní následujících odstavců si vyžádalo hodně sil, bylo ale přínosné. Nikdy jsem se takto nezamyslela. Některé věci mi teď jsou jasnější.
Jak to všechno začalo
Bylo mi šest. Po obědě ve školce mě bolelo břicho. Nikomu jsem nic neříkala. Ani paní učitelce, ani mamce, když mě přišla vyzvednout. Normálně jsem se oblékla a snažila se na bolest nemyslet. Bohužel se mi ještě na chodbě stala nehoda. Z ničeho nic jsem se vyzvracela! Mamka zavelela návrat do školky. Otočila jsem se a letělo to ze mne znova. Všude kolem nás leželo zelí.
Dozvěděla se to paní učitelka, uklízečka, cizí rodiče. Všichni kolem mne skákali, ptali se, jak mi je a litovali mě. Jejich pozornost byla horší než samotné zvracení. Možná právě tady začala vznikat emetofobie.
Od té doby jsem nikdy nepozřela zelí!!!
Další (a dosud poslední) zvracení přišlo o rok později v ne úplně příjemné situaci: Sestra onemocněla přede mnou. Zvracela, stěžovala si na bolest břicha. Mamka se bála, že je to slepák a odvezla ji do nemocnice. Několik dní tam zůstala na pozorování, dokud se nepotvrdilo, že jde o planý poplach. Když se vrátily domů, projevila se nemoc pro změnu u mne. Se zvracením jsem zároveň brečela. Bála jsem se, že budu muset do nemocnice i já.
Naštěstí jsem o svém stavu podávala přesnější informace, tudíž jsem nevzbudila žádné slepákové podezření. Přesto jsem se rozhodla, že už nikdy zvracet nebudu. Nesmím!
Emetofobie je na světě, hurá. V dětství jsem ji ale tolik nevnímala. Posuňme se v čase.
Vyvrcholení emetofobie
Emetofobie mi zásadním způsobem začala narušovat život v šestnáci. Přispěl tomu divný zdravotní stav. Skoro celý rok mi připadalo, že mám v žaludku kámen. Přibližně jednou za měsíc mi bylo dost špatně. Žaludek těžký. Stavy ,,za chvilku budu zvracet".
Psychika se mnou mávala, i když mi zrovna bylo dobře. Vystresovaně jsem čekala, kdy to zase přijde. Cestovala jsem výhradně se sáčkem, pod polštářem jsem měla sáček, v hlavě jsem si vytvořila mapu únikových cest na záchod. Začala jsem řešit, co a v jakých kombinacích jím. Jakákoli zmínka o zvracení mi roztřepala žaludek a úplně ochromila mozek.
Kvůli kameni v břichu jsem přemýšlela o nějakém vyšetření, ale jsem na to moc velký srab. Prostě jsem čekala, až to přejde. A ono to přešlo. Fyzicky. Psychika zůstala pocuchaná.
Tři emetofobické záchvaty z poslední doby
Mám na myslí těžší záchvaty, ne nějaké chvilkové záležitosti.
Probdělá noc
S divným pocitem jsem se probudila asi po hodině spánku. Není mi náhodou špatně od žaludku? Jelikož jsem se tlačila s mužem na malé posteli, bylo nemožné si vystlat polštáře a o další usnutí se pokusit v sedě, jak mám ve zvyku. Nechtěla jsem ani zbytečně odcházet z postele, vařit si čaj a číst. Mohla bych tím probudit muže a on by určitě zjišťoval, co mi je. Svěřit se? Nic horšího se emetofobik nemůže dopustit!
Cituji ze staršího článku: ,,Základem všeho je pro mne v dané situaci o strachu nikomu neříkat. Dobře totiž vím, že se jedná o planý poplach. Ostatní by mi chtěli někde zastavit/přinést mi kyblík/atd. Nepomohli by, naopak by můj strach ještě posílili."
A tak jsem ležela, zírala na strop a každou chvíli očekávala nejhorší. Jelikož jsem už dávno zapomněla, jak vlastně zvracení probíhá, bála jsem se, že přijde jen tak, jako tehdy ve školce. ,,Neee, to neee, nesmí se to stát..." Myšlenky nevolnost zhoršovaly. Až jsem si řekla dost. Poslepu jsem našla mobil a odebrala se s ním do obýváku. Po dvaceti minutách intenzivního soustředění na hru jsem byla zdravá jako rybička. Takže kde byl problém, v žaludku, nebo v hlavě?
Nemocná sestra
Sestra celou noc zvracela Já jsem naspala dohromady možná tak hodinu. Jinak jsem se klepala a bála, že budu další na řadě. Zahrabala jsem se pod peřinu a několikrát brečela. Vyjít ven z pokoje jsem se odvážila, jen když byla sestra delší dobu v klidu. Radši bych se počurala, než abych podstoupila riziko, že se s ní nějak střetnu. Jako doprovod jsem si vzala obrovského Mimoně. Přece bych nemohla jít sama!
Možná si říkáte, že jsem zlá a neempatická. Stresovala jsem se nesmyslem, zatímco moje sestra trpěla. Máte pravdu! Říkala jsem si to i já. Stres ze zvracení tak občas vystřídal záchvat jsemúplněnemožnýčlověk.
Ráno jsem vůbec neměla chuť k jídlu. Až kolem dvanácté hodiny jsem si vnutila banán. Dělalo se mi totiž špatně z hladu, bolelo mě břicho a točila se mi hlava. Po jídle se mi udělalo o něco lépe, do večera jsem ale snědla jen trochu zeleniny a krajíc suchého chleba.
Další den jsem ještě pořád byla na dietním jídelníčku. Jedla jsem jen lehké a suché věci. Za celý den jsem snědla možná tak pětinu toho, co potřebuji normálně. Pořád jsem nebyla úplně OK, přestože moje sestra se už aktivně sháněla po stravě.
Úplně jsem se vzpamatovala až po několika dnech.
Bylo mi špatně v čajovně
Na konec jsem si nechala nejhorší příběh.
Byla jsem s kamarádkou v čajovně. Pohodičku mi narušily menstruační bolesti. Jelikož jsem je nečekala, nebyla jsem vybavena svým lehce stravitelným práškem. Kamarádka mi nabídla Ibalgin. Věděla jsem, že mi dělá trochu neplechu, ale nikdy mi po něm nebylo tak hrozně, abych upřednostnila raději bolesti. Dnes bych to neudělala.
Negativní účinky se projevily dříve než utlumení bolesti. Začalo mi být divně od žaludku. A pak ještě divněji. Obavy z nejhoršího mě poslaly na záchod. Konkrétně jen do místnosti s umyvadlem. Stát nad záchodem by mi zbytečně zvětšovalo utrpění. Koukala jsem na sebe do zrcadla a sama sebe snažila přesvědčit, že to nic není a brzo mi bude dobře.
Myslím si, že tehdy šlo o nefalšovanou nevolnost.
Myslím si, že kdybych se tak nebála a nebránila se, prostě bych se vyzvracela.
Myslím si, že bych si tím zkrátila utrpení.
Jenomže: Co se vlastně bude dít, až budu zvracet? Bude to moc hnusné? Co si budou myslet lidi? Terka se to dozví určitě. Bude ji jasné, že jsem nešla jen čurat. Dozví se to i čajmani, přece je budu muset poprosit o nějaké věci na úklid. Co když mě tu načapá nějaký zákazník? Jak sakra příště půjdu do čajovny?
Choulila jsem se pod umyvadlem, klepala se a snažila odvést myšlenky jinam. Už nevím, jestli jsem přeříkávala násobky sedmnácti nebo poučky z pedagogiky. Na tom nesejde. Každopádně jsem se zhruba během hodiny úplně uklidnila. Žaludek taky.
Zlepšení?
- Ač se to možná podle historek nezdá, jsem na tom o něco lépe.
- Dokážu uklidit zvratky po psovi a starat se při tom jen a pouze o jeho zdraví.
- Zvratky na chodníku přejdu s pouhým ,,fuuuuj".
- Už nepřemýšlím, z jakého důvodu se tam dostaly a jestli náhodu nehrozí, že tam přidám taky.
- Občas něco malého sním i v pozdějších hodinách.
- V autobuse mě už děsí jen mé vlastní případné zvracení. Ostatním lidem už věřím.
Vám to možná pořád přijde extrémně vyhrocené, ale zlepšení tu skutečně je.
Znáte někoho, kdo trpí emetofobií? Nebo se zvracení bojíte vy sami? Piště mi své zkušenosti do komentářů.
Kája
Tipy na další články:
- Zvracet? To snad ne! aneb Jak se u mne projevuje emetofobie
- Pomoc, je mi špatně - tipy pro emetofobiky
- Ne, radši knihu: K alkoholu jsem poprvé pocítila odpor, když jsem se dozvěděla, že se po něm zvrací...
Páni, úplně já. Trpím tím už 10 let. Hodně mě tohle popadá večer, když jdu spát. Naposledy jsem zvracela, když mi byli 3 roky a projev emetofobie nastala v 16ti letech. Někdy to umím ukočírovat a někdy to musím tišit lekama. Je to otrava, moc bych si přála reset mozku a brala tuto funkci těla za normální :( Nikomu to neříkám... hlavně v práci ne. Rodina to ví a nedokážou to zcela pochopit, prý by si přáli tu fobii mit aspoň týden aby věděli jak to pociťuji. Příjdu si úplně ztracená.
OdpovědětVymazatEmetofobií sem si prošel okolo 20 roku a trvala .. vlastně ani nevím ale rok minimálně.. ale spíš to trvalo 2-4 roky přičemž se to různě mírnilo a zhoršovalo. Jak to začlo? Už si to nepamatuju chronologicky jak co bylo ale vím že jeden zážitek byl před trháním dvou zubů, kdy jsem čekal dlouho před ordinací a měl jsem čas se topit ve svém strachu kterej přešel v bolest břicha až sem začal přemýšlet nad tím co když se potvracím na chodbě. To mě ještě víc dostalo do kleští až myšlenky zařídily že se mi vážně začlo chtít zvracet a jen tak tak máma stihla půjčit klíče od WC a já tam stihl doběhnout a vyzvracet se. No.. řekněme že tohle asi bylo jako první. Poté při dlouhých cestách autobusem do a ze školy jsem měl dlouhou dobu na přemýšlení. Autobusem jsem jezdil relativně rád a rád jsem pozoroval krajinu. Houpání mi nevadilo a sedával sem spíš vzadu. Jak jsem tak přemýšlíval o všem možném tak sem začal přemýšlet i o tom, co by se stalo kdyby mi začlo být blbě a pozvracel se. No.. párkrát se to opakovalo a zůstalo to jen u myšlenek ale pak se k tom upřidal i strach a nějaké fyzické "zalechtání" v břiše a už nastupovala úzkost a strach z paniky. Takže cesty autobusem se staly velmi stresující boj o to jestli budu na zvracení myslet nebo ne a jestli se pozvracím. Ta nejistota! Můžou to vyvolat jen myšlenky nebo ne? Nevěděl sem. Přišlo mě to absurdní ale zkušenost byla že už se mě začlo skoro i navalovat.. takže vše nasvědčovalo tomu, že to možné je. Asi nikoho nepřekvapí že od té doby mě tyhle myšlenky a představy přepadaly skoro všude ve stísněnějších veřejných prostorech, kde má člověk čas na přemýšlení. Takže sem byl diskvalifikovanej z obědvání a oslav v restauracích. Takže tak sem si žil pár let s doměním že se toho nedá zbavit a pomyslně jsem nevěřícně kroutil hlavou jak můj život zvláštně skončil. S tímhle se nedá normálně žít. Nícméně.. asi moje flegmatická povaha nebo schopnost si něco racionálně vysvětlit jako nesmysl mi pomohla se postupně od tohoto problému odprostit. V podstatě sem se emetogobie zbavil stejně jako obsedantně kompulzivní poruchy. Že sem si nejprv řekl, že to je nesmysl a proč to vůbec dělám? Tohle následovalo aktivní nečinění těchto opakovaných úkonů z vlastního rozhodnutí. Přeneseně na emetofobii jsem si řekl "proč si tak ničím život? Já nad tím nemusím přemýšlet. Kašlu na to." a dával sem pozornost něčemu jinému. JInak řečeno už mě ty neustále stejné myšlenky na zvracení začli unavovat a... nudit.. že sem získal prostor si říct že na ně kašlu a věnovat se něčemu jinému. Nebylo to samozřejmně hned. Ještě dlouho co už sem myslel že jsem z toho venku se mě přišla několikrát nečekaně emetofobie zeptat, jestli o ni opravdu nestojím. Po mžiku nástupu paniky se objevilo vždy znovu rozhodnutí že nemám zájem a tak prostě zmizela. Závěrem.. Emetka se mi vryla do života a mám pocit že furt někde latentně odpočívá a možná čeká na svou příležitost. Nevím. Nicméně už několik let jsem "svobodný". Ikdyž.. mám úzkosti jinde a řekněme že furt nežiju život jaký bych si představoval. Doufám že vás ale potěší alespoň to, že to není na doživotí :) pokud se tak rozhodnete. ( nechápejte to jako rozhodnutí s výsledkem ze dne na den. Je to proces kdy když se rozhodnete tomu přestat věnovat pozornost tak to bude pomaličku slábnout. ) Hodně štěstí vám přeju
OdpovědětVymazatDěkuji za sdílení příběhu a za povzbuzení. :)
VymazatTaky touhle fobii trpim…je super vedet, ze v tom clovek neni sam…
OdpovědětVymazatDobrý den, nevím, jestli tu dnes je ještě někdo aktivní, nicméně jsem se rozhodla podělit o svůj příběh. Vše začalo v mých 11 letech ve škole. Měla jsem chřipku a vysoké teploty, nicméně jsem chtěla jít do školy, protože jsme měli psát test z matematiky a já nechtěla chybět, aby si náhodou ostatní nemysleli, že se testu schválně vyhýbám. Pro upřesnění spolužáci mě neměli moc v lásce a pár z nich mě dokonce později šikanovalo. Abych se vrátila zpět k příběhu, zhruba ve 3.vyučovací hodině se mi udělalo hrozně špatně. Vyběhla jsem ze třídy s utíkala přes celou chodbu na záchod, bohužel jsem to ale nestihla a pozvracela se uprostřed chodby. Celé té situaci moc nepomohlo, že začala přestávka a celý druhý stupeň vyšel ze tříd a všichni mě viděli ležet na zemi ve vlastním výtvoru. Sice mi po tom bylo už dobře, ale potíže nastaly po pár dnech, kdy jsem začala mít obavy ze zvracení. Podotýkám, že od tohohle incidentu už jsem pak doma nezvracela, ale začala jsem mít strach jít do školy, že se mi to zase stane. Nakonec jsem 2 měsíce odmítala jít do školy, až jsem skončila u psychologa. V závěru jsem se musela překonat a do školy jít. Pak tedy strach trochu pominul, ale pořád to ve mne bylo. V 16 letech přišla další situace. Jela jsem do školy v autobuse a už dříve jsem věděla, že se mi dělá špatně. Bohužel jsem ale neměla na výběr a musela jsem se ním dopravovat. Prvních pár měsíců jakoby můj strach neexistoval, autobus jsem hravě zvládala. Jenže pak nastal zlomový okamžik, když se mi udělalo zle. Musela jsem zvracení co nejvíce zadržet a nakonec jsem vyletěla z autobusu hned po zastavení a utíkala to vyhodit ven. Viděli mě všichni z autobusu, včetně mých bývalých šikanujících spolužáků ze základní školy. Tehdy jsem si myslela, že mám strach ze zvracení pouze na veřejných místech, kde by mě mohl někdo vidět, bohužel tomu tak ale nebylo a začala jsem se bát zvracet i doma v soukromí. Zpět k incidentu.. po zvracení jakoby nic jsem šla do školy a vše v pořádku, pak se to ale rozjelo ve velkém. Začala jsem si hlídat stravu, vyhýbat se místům, kde bych mohla zvracet a hlavně lidem, kteří zvrací, nebo jim je špatně. Nedej bože, když jsem s člověkem co zvrací byla v kontaktu, to jsem klidně několik dni nejedla a byla v ustavičném stresu. Nepila jsem alkohol a vyhýbala se všem akcím. Na veřejnosti jsem se vyhýbala záchodům a neustále jsem si čistila ruce a kontrolovala datum spotřeby u potravin. Strach mě začal pohlcovat, ale stále jsem nějakým způsobem proti tomu bojovala. Nicméně před 4 lety, tedy v 17 letech jsem šla na gastroskopii, protože mi bylo pořád špatně a chtěla jsem se ujistit, že v žaludku je vše v pořádku. Závěr byl, že mám syndrom dráždivého tračníku a reflux. Takže nic závažného. Dostala jsem omeprazol a ten beru do teď:) Po gastroskopii jsem ovšem zvracela jak alík. Zřejmě mi nesedla anestezie. V tomhle případě jsem to ale brala pozitivně, byla jsem totiž šťastná, že jsem zvládla gastro a že se nic hrozného nenašlo. Strach jsem ale měla pořád v sobě. Vše se nejvíce zhoršilo rok zpátky, kdy jsem zvracela při začínající angíně chycené na praxi ve školce. Moje fobie se ztrojnásobila a začala mě extrémně pohlcovat. Přidaly se panické ataky a téměř každodenní nevolnost. Dokonce mám teď strach jít na praxi, aby se to nestalo znovu . Také mám obavy, že chytnu nějakou nemoc a budu zase zvracet. Emetofobie mě už úplně zcela ovlivňuje. Mám strach ze všeho, co by mohlo způsobit mé vlastní zvracení. Nejhorší je, že to ovlivňuje i moji rodinu a přítele. Už jsem z toho úplně zoufalá a mám v plánu se objednat k psychologovi/psychiatrovi. Sama nevím pro co se rozhodnout. Nedokážu posoudit, kam by to bylo vhodnější, ale z racionálního hlediska zkusím prvně psychologa. Momentálně jsem ve fázi, kdy nevidím jinou možnost. Zbožňuju děti a jednoho dne chci mít své vlastní, ale při představě těhotenských nevolností bych se toho nejraději vzdala. Tohle je pro mě alarmujícím signálem k řešení emetofobie s odborníkem. Doufejme, že mi někdo bude schopny pomoct. Pokud to někdo s tímto problémem četl, budu ráda za jakékoliv odpovědi.
OdpovědětVymazat