Malá spisovatelka

V dnešním článku bych se s vámi ráda podělila o své dávné pokusy stát se spisovatelkou, které jsou zároveň předpoklady pro budoucí kariéru blogerky. Dozvíte se, kdy jsem se naučila číst a psát, seznámíte se s mými stěžejními díly a zjistíte, proč jsem přes e-mail otravovala několik nakladatelství.


Číst jsem se naučila sama krátce po šestých narozeninách. Nikdo mě to přímo neučil, byla jsem zvídavý tvor a každou chvíli jsem se ptala na názvy různých písmenek. V hlavě jsem si to pak dala dohromady. Svět byl z ničeho nic najednou jednoduchý!


Psaní je dovednost o něco náročnější, a to nemluvím o grafických schopnostech. Je složité vůbec poskládat písmena. Poznat, jaká do slova patří! Pamatuji si, jak jsem, ještě v době školní docházky, přišla na to, jak napsat slovo VLAK. Poskládala jsem svá magnetická písmenka a chlubila se mamce. Cítila jsem se jako vítěz. ,,Vlk," přečetla mamka a dobrý pocit mi zkazila.

Přesto jsem psala kratičké příběhy! Čtenáři dají zabrat, je totiž třeba přemýšlet téměř nad každým slovem.

Rychle jsem se zlepšovala. Předvedu vám celou knížku o práci doma a plnění všelijakých povinností. Psána ve věku 6 let a 8 měsíců, tzn. v říjnu první třídy.

Poučení? Taky zkuste!

Ve stejné době vznikla kniha Jak to bylo u koček. Vyprávěla příběh ztraceného koťátka. Cestu domů mu poradilo sluníčko. Dále jsem například vytvořila knihu o hudebních nástrojích. Chovaly se jako lidská parta, byly dokonce i plavat.

K desátým narozeninám jsem dostala knihu od Jacqueline Wilsonové. Spustila se tím obrovská mánie, byla to moje nejoblíbenější spisovatelka. Odrazilo se to i na stylu psaní. Mé příběhy najednou obsahovaly stejné slovní obraty. Nápadná podoba byla poznat i na postavách.

Povedená rodina - kniha o ne úplně normální rodince. Tři zlobivé a někdy trochu hloupé děti, neposedný pes a rodiče, kterým snad radši mělo být zakázáno být rodiče.

My jsme žáci 4. A - kronika naši třídy. Zapisovala jsem všelijaké zážitky, mnohdy přibarvené a domyšlené, aby kniha nebyla nudná.

Mandy Taylorová - sepsána v šesté třídě, v sedmé přejmenována na Alenu Humpolíkovou a zveřejněna na blogu. Příběh mírně nesmyslný, svět jsem ještě neviděla úplně reálně. Vliv Wilsonismu značný. Ve dvanácti jsem už byla skutečný znalec.

Wilsonismus se odrazil i ve starších blogových článcích. Psala jsem tak nejen povídky, ale i deník či názory. Ostatně v zimě jsem vývoj obsahu blogu vylíčila v článku Co mám zveřejňovat na blogu?.

V šesté třídě jsem se zúčastnila besedy se spisovatelkou Martinou Drijverovou. Napsala například knihu Táta k příštím Vánocům (nečetla jsem pouze Wilsonovou, na to má málo knih). Od Drijverové jsem se dozvěděla, že stát se spisovatelem nevyžaduje speciální vzdělání. Stačí umět psát, mít nápady a přesvědčit nějaké nakladatelství, že se mu vyplatí do vás investovat peníze.

A tak jsem to udělala. Mám pocit, že právě s Mandy Taylorovou. Napsala jsem e-mail do několika nakladatelství s otázkou, zda by mi nevydali knihu. Představovala jsem si si ji v regálu v knihkupectví a těšila strašně se těšila.

Bohužel to nevyšlo. Odepsat se uráčili jen z jednoho nakladatelství. Negativně! I tak byla paní milá. Pochválila mě. Sdělila mi však, že má kniha není dostatečně vyspělá. Doporučila mi psát zatím pro radost a nakladatelství oslovit o několik let později.

Nabudilo mě to. Rozhodla jsem se napsat něco úžasného. Dělala jsem všechno pro to, abych jednou byla opravdová spisovatelka!

Dokud mi nedošlo, že na to prostě nemám.

Nemám nápady na pořádný román. Vlastně ani na povídku ne. Umím psát jen o sobě. Jsem prostě pouhá blogerka.

To je vlastně taky fajn.



A co vy? Máte ta sebou podobné pokusy, nebo vám dřív bylo psaní cizí? Pochlubte se v komentářích!

Kája