V článku o alkoholu, jsem mírně narazila na svůj problém se zvracením. A tak si říkám, proč ho konečně nevykřičet do světa (po té, co jsem si předevčírem přivedla trauma...). Co znamená problém se zvracením? To, že se ho příšerně bojím...
Problém je možná v tom, že jsem zvracela naposledy v první třídě, což už je dvanáct let. Vůbec nevím, jak se při tom člověk cítí, netuším, co dělat, nemám ponětí, jak poznat, že už ,,to" přijde. Fobie je každým rokem silnější a silnější.
Samozřejmě, pro nikoho není zvracení příjemné, jenže jak tak pozoruju lidi v okolí, u normálních je bráno jako něco naprosto běžného, co je sice špatné, ale nic, co by se nedalo přežít. Dejme tomu, že je to pro ně něco jak pro mne horečka. Nechci ji, je strašné ji mít, bez peřiny je zima, pod peřinou horko, cesta na záchod je utrpení, nicméně po prášku většinou poleví. Z představy, že budu mít horečku, se mi nic neděje. Tři dny v horečkách jsou v pohodě, jedno zvracení bez dalších následků úplná tragédie.
Občas to vede k docela šíleným činům. Ať jsem kdekoliv, vždycky mám v hlavě mapu s vyznačenou cestou na záchod. Cestuju-li autobusem bez kinedrylu, mám u sebe sáček, i když vím, že už se mi špatně nedělá. Nejhorší je, když má někdo střevní chřipku. Snažím se od nemocné osoby držet co nejdál. Nejím. A když už, tak něco velmi jednoduše stravitelného, abych snížila riziko zvracení. Uleví se mi až současně s nemocným.
Bojím se, když někde spím. Bojím se jít spát nedlouho po jídle. V noci po akcích pro jistotu nejím. Jsem nervózní, když jím špenát (zdánlivý viník posledního zvracení, ve skutečnosti za to mohla spíše nemoc). U večerního táboráku si nikdy neopeču párek. Ani chleba. Jím ho jen tak. Jsem dost nejistá, když někdo pije. Jdu-li na velký koncert, jako první přemýšlím, co budu dělat, až se mi bude chtít zvracet. Kávu piju více méně jen po jídle. S ranním užíváním vitamínu C jsem velice opatrná, i když snídám. Otěhotnění se bojím kvůli zvracení, nikoliv kvůli dítěti.
Ve čtvrťáku nebylo ve škole spolužačce B. dobře. Domů odjela dřív. Další den jsme se na nádraží ptali spolužaček jestli neví, co B. je. Dozvěděly jsme se, že nic. Doma se vyzvracela a pak už ji bylo dobře. Holky to braly jako klad. B. je zdravá! Já pak až do začátku vyučování uvažovala, proč asi zvracela a zda bych ze stejného důvodu nemohla zvracet taky. V hodinách jsem pak na to nemyslela. Přišlo to až v češtině, kdy nám profesorka vyprávěla o školách, na kterých byl povinný například i šerm. ,,Jojo, B včera šavlila, ta je na šerm moc dobrá," dělaly si holky srandu. Smály se. Já jsem zbledla a opět se začala s rozstřeseným žaludkem topit ve svých myšlenkách.
Když se dozvím, že někdo zvracel, když vím o někom, kdo má střevní chřipku, když mám cestovat bez kinedrylu, když... a ... a taky ..., mám strašný strach. Strach, že bych další zvracející osobou mohla být já. V hlavě mi šrotují různé tragické myšlenky, celá se třesu, je mi těžko na žaludku. Tento stav trvá podle vážnosti situace, někdy stačí zaměstnat hlavu něčím jiným, jindy trvá třeba celý den.
Problém je možná v tom, že jsem zvracela naposledy v první třídě, což už je dvanáct let. Vůbec nevím, jak se při tom člověk cítí, netuším, co dělat, nemám ponětí, jak poznat, že už ,,to" přijde. Fobie je každým rokem silnější a silnější.
Samozřejmě, pro nikoho není zvracení příjemné, jenže jak tak pozoruju lidi v okolí, u normálních je bráno jako něco naprosto běžného, co je sice špatné, ale nic, co by se nedalo přežít. Dejme tomu, že je to pro ně něco jak pro mne horečka. Nechci ji, je strašné ji mít, bez peřiny je zima, pod peřinou horko, cesta na záchod je utrpení, nicméně po prášku většinou poleví. Z představy, že budu mít horečku, se mi nic neděje. Tři dny v horečkách jsou v pohodě, jedno zvracení bez dalších následků úplná tragédie.
Občas to vede k docela šíleným činům. Ať jsem kdekoliv, vždycky mám v hlavě mapu s vyznačenou cestou na záchod. Cestuju-li autobusem bez kinedrylu, mám u sebe sáček, i když vím, že už se mi špatně nedělá. Nejhorší je, když má někdo střevní chřipku. Snažím se od nemocné osoby držet co nejdál. Nejím. A když už, tak něco velmi jednoduše stravitelného, abych snížila riziko zvracení. Uleví se mi až současně s nemocným.
Bojím se, když někde spím. Bojím se jít spát nedlouho po jídle. V noci po akcích pro jistotu nejím. Jsem nervózní, když jím špenát (zdánlivý viník posledního zvracení, ve skutečnosti za to mohla spíše nemoc). U večerního táboráku si nikdy neopeču párek. Ani chleba. Jím ho jen tak. Jsem dost nejistá, když někdo pije. Jdu-li na velký koncert, jako první přemýšlím, co budu dělat, až se mi bude chtít zvracet. Kávu piju více méně jen po jídle. S ranním užíváním vitamínu C jsem velice opatrná, i když snídám. Otěhotnění se bojím kvůli zvracení, nikoliv kvůli dítěti.
Na závěr uvedu pár konkrétních špatných stavů. Na základce se spolužák nějak moc naobědval. Po jídle pak do sebe nalil spoustu jahodového mléka. Žaludku se to asi nelíbilo. Chudák kluk to nevychytal, neodešel, nedoběhl k blízkým umyvadlům. Začal zvracet v šatně. Fůůj řvali samozřejmě všichni, nikomu však nebylo zle. Já jsem z šatny rychle utekla. Věci jsem si nechala přinést. Až do večera jsem se cítila špatně.
Ve čtvrťáku nebylo ve škole spolužačce B. dobře. Domů odjela dřív. Další den jsme se na nádraží ptali spolužaček jestli neví, co B. je. Dozvěděly jsme se, že nic. Doma se vyzvracela a pak už ji bylo dobře. Holky to braly jako klad. B. je zdravá! Já pak až do začátku vyučování uvažovala, proč asi zvracela a zda bych ze stejného důvodu nemohla zvracet taky. V hodinách jsem pak na to nemyslela. Přišlo to až v češtině, kdy nám profesorka vyprávěla o školách, na kterých byl povinný například i šerm. ,,Jojo, B včera šavlila, ta je na šerm moc dobrá," dělaly si holky srandu. Smály se. Já jsem zbledla a opět se začala s rozstřeseným žaludkem topit ve svých myšlenkách.
Do třetice ono trauma, které jsem si předevčírem přivedla sama. Poslední dobou si pořád dělám různé sypané čaje, zelené i bylinkové. Jsou dobré, bohužel po nich zůstávají lístky a květy. Čas od času přijde uklízecí chvíle. Jako předevčírem. Všechny lístky jsem přelila do největšího hrnku. Jeho obsah jsem chtěla spláchnout do záchoda. Bylo v něm moc vody. Jelikož jsem šikovná, voda se mi cestou po troškách vylila. I s lístky. Jak jsem uviděla cestu na záchod s takovými loužemi, evokovalo to ve mně představy něčeho jiného...a na nějakou dobu mi to ukradlo vnitřní klid.
Takže tak.
Zvláštní, že psí zvracení se mnou vůbec nehne...
Ahoj, mockrát děkuju za tento článek. Trošičku mi pomohl, že v tom nejsem sama. Nejdřív jsme myslela, že to mám jako jediná, ale na internetu jsem zjistila, že nás je více. Se vším to mám naprosto stejně. Těhotenstvi nepřipadá v úvahu, nechodím na párty, nepiju, jim pořád to stejné, bojím se chodit do restaurací, obchoďáku, kin, škol i nemocnic. Autobus je taky peklo. Venku se koukám jenom na chodníky, kdyby něco někde. Celkově je to šílené. Fobie mi totálně řídí život. Ale především mi ho omezuje. Člověk to má pořád v hlavě. Probouzí mě to ze spaní, je to nekonečné. Třeba zrovna teď sedím v pokoji a třesu se, bojím se, že budu zvracet. Projíždím internet s výskytem střevních chřipek. Ale hlavně se bojím z toho důvodu, že mamce bylo večer špatně, měla teplotu, zvracela atd. Já jsem se samozřejmě totálně sesypala, brečím, že to je určitě střevní chřipka, že to chytnu atd. Ale mamce se po vyzvracení ulevilo a tvrdí mi, že to má z lososa, který už byl tři dny v ledničce a že jí nesedl, tak to vypadá na menší otravu. Což je logické a a mamce ryby většinou nesednou. Taky mamka snad nikdy neměla střevni chřipku, má dobrou imunitu...Ale já tomu samozřejmě vůbec nevěřím a jenom čekám. Místo toho, abych mamce pomohla, podpořila ji, tak se z toho totálně hroutím. Nevím, co přijde. A nejhorší je, že to prostě nepoznám, jestli fakt budu zvracet nebo ne. Přijde mi, že mi je špatně pořád a už strašně dlouho jsem nezvracela, tak ten pocit už neznám a ani si ho nedokážu představit, asi bych raději umřela než tím projít. Ve škole jsem sedávala na kraj, kdyby náhodou. Nechodím na veřejné záchody, kdyby náhodou. Pořád mám u sebe antibakteriální gel, kdyby náhodou. Bez sáčku taky nevyjdu, kdyby náhodou... Nejhorší je, že pro okolí je to totálně přirozená věc, součast života, nic zvláštního. Poslednich pár let nevím, co je to kvalitní spánek a hlavně celou noc v kuse. Je to začarovaný kruh, vůbec nevím, jak z toho ven...
OdpovědětVymazatSindy
Jak to tak čtu, asi už jsem dostala z nejhoršího ven.
VymazatTo, co popisuješ, jsem cítila asi tak před čtyřmi lety. Teď už je to se mnou lepší, spím mnohem lépe a cestování mi nedělá takové starosti. Možná je to tím, že mi tehdy bylo docela často špatně, dokonce jsem uvažovala, že si zajdu k doktorce, ale nakonec jsem se z toho nějak dostala. Ne, nezvracela jsem, ale tak dvakrát třikrát do měsíce jsem měla pocit, že mám v žaludku šutr, který musí pryč. Častěji jsem se budila v noci s tím, že je mi špatně. Měla jsem na to strategii - sluchátka do uší, lehnout si na záda, hlavu dát co nejvýš... A samozřejmě jsem měla pod polštářem sáček. :D
Tvůj špatný pocit z mamčina zvracení naprosto chápu, rozhodně bych nebyla v pohodě. Na rozdíl od toho, kdo sám zvracel. :D Tady je aspoň vidět, jak to lidi opravdu berou jako normální věc. Já bych se rozhodně klepala, měla problém usnout a za celý další den bych snědla možná tak pár suchých rohlíků...
Rozhodně s takovou fóbií nejsi jediný člověk na světě. :-) V reálu nikoho neznám, ale na internetu už se mi ozvalo hodně lidí.
Tak ti držím palce, abys nebyla nemocná a aby se tvůj strach aspoň trošku zmírnil.
Děkuju za odpověď a za podporu. Je super, že je to u tebe lepší, snad se to zlepší někdy i v mojí hlavě. Moc tě obdivuju, že ses s tím dokázala tak statečně poprat :-) Jeee, tu strategií mám podobnou, akorát sáček mám vedle postele, nenápadně schovaný, pod polštář mě to nenapadlo :D ale zní to lépe :D
VymazatJinak mamka je v pohodě, šla ráno normálně do práce, byla to nejspíš ta ryba, ale moje hlava mě přemlouvá, že je to jinak...Já jsem samozřejmě celou noc nespala, popíjím černý čaj a s rohlíkem ještě váhám, ale aspoň půlku si za chvíli dám...Přesně jak píšeš, ty rohlíky jsou u mě posledni dobou fakt často...
Ještě jednou moc děkuji, taky moc držím palce!!! Musíme to někdy porazit! Snad někdy napíšeš pokračování :-) jak se to u tebe vyvíjí.
Sindy
Já bych se bála, až bych měla někdy jíst rybu. :D Asi bych si dala jen kousek a pak byla dlouhé hodiny na pozoru. :D
VymazatDěkuji za tip napsat pokračování, je to dobrý nápad. Až budu mít po zkoušce, rozepíšu se tady víc o tom, jak se moje fobie vyvíjí... naštěstí tím způsobem, že se zmírňuje. :)
S přáním co nejméně zkaženého dne (bez myšlenek na TO)
Kája
Ahoj, tak jsem sepsala nějaké tipy, jak si s emetofobií poradit... A chystám i ten článek o vývoji. :)
VymazatDíky za tenhle článek, do teď jsem neměla ponětí, že něco takového existuje. Poprvé jsem o tom četla v tvém aktuálním článku. Mám to jako většina lidí, zvracení příjemné není ani u mě, ani u jiných, ale trauma z toho nemám. Při žlučníkovém záchvatu to je dokonce moje jediné přání se co nejrychleji vyzvracet, protože to znamená počátek konce té poměrně silné bolesti... Přeji co nejméně chvil, kdy tě tato fobie bude pronásledovat ;)
OdpovědětVymazatDěkuji za komentář a za podporu. :)
VymazatTak přesně tenhle problém mám taky. Sedání na kraj, zvláštní uvolnění, když vím, že mám záchod poblíž, vyhýbání se lidem, kteří mi řeknou, že jim je nějak šoufl. Nedávno přede mnou začala zvracet kamarádka, včera táta. Vždy čekám, kdy to propukne u mě, motá se mi hlava, tezkost v žaludku. A stejně jako píšeš, u psa mi to nevadí. Mám dva, a kdykoliv nějaký vrhne, jsem v pohodě a jdu to uklidit. Mamce naopak vadí to psí, takže když to postřehne, vyluzuje zvuky, který vadí mě a způsobují mi pocit, že začnu zvracet taky. Střevní chřipky si Googluju taky, když někdo do facebookove skupiny píše, že si něčím takovým přišel, najdu si jeho profil, kde je, abych věděla, jak moc je blízko, a jak moc se mám bar. Cesta dopravními prostředky je pro mě peklo, protože v tom jezdí mnoho lidí, kteří můžou být infekční. Cesta metrem a autobusem je pro mě peklo, protože neobsahují záchod. Je to fakt prokletí, už zvažuji návštěvu psychiatra. To už ani nemluvím o mé šílenosti, co se týče salmonely. Když se péče maso, zejména drůbež, dodržuju tak uzkoatnou hygienu, že už mě rodiče párkrát servali, stejně tak vajíčka peču domrtva, a už si dokonce pohrávám s myšlenkou, že kvůli salmonele, listerii, nebo jiným bakteriím se dám na vege cestu... :/
OdpovědětVymazatJá to tedy už nemám tak strašné, ale v minulosti mne to velmi omezovalo. Jedla jsem minimálně dvě hodiny po jídle a bála jsem se dělat jakýkoliv sport či tělesnou aktivitu, aby mi náhodou nebylo špatně. Taky jsem se bála všech nemocí, u kterých byl příznak zvracení či nevolnost. Před cestováním jsem vždy držela hlad a nic do sebe nepozřela, abych neměla co zvracet, i když mi nikdy blbě nebylo. Klidně i sebemenší zmínka o zvracení ve mně vyvolala strach a nervozitu. Vždy když mě bolelo břicho, jsem počítala před jakou dobou jsem jedla a či už se to strávilo. Naštěstí jsem vždy spala dobře a netrpela nespavostí. Bála jsem se jídla dotknout špinavými rukama, abych do sebe nedostala nemoc, kvůli které bych zvracela. Stačilo když někdo ve škole chyběl a já už přemýšlela abych to nechytlo. Když bylo sestře zle, vypadla jsem ven nebo na chodbu a jen čekala a klepala se. A přitom jsem se cítila jako hrozný sobec. Že zatímco já tu kolabuju a myslím na to, že chci pryč a modlím se abych to nechytla, moje sestra tam zvrací.
OdpovědětVymazatPozději jsem začala i hubnout a dostala se do povahy. Což se moc neřešilo, protože je naše rodina docela hubená. Zlom nadešel, když se v naší třídě rozmohla střevní chřipka. Já si snad každou minutu myla ruce a jedla přes kapesníky. Pak už jsem to nevydržela a řekla mamce. Ta mě nechtěla posílat k psychologovi a tak to nechala být. V tu dobu mi stačilo abych slyšela že někomu bylo po něčem blbě a já to tři dny nejedla. Během toho jsem přestala růst a začala hubnout. V tu chvíli jsem si řekla, že už to tak nejde a že musím něco udělat. A tak jsem si vždy po jídle říkala, že dříve mi po tom špatně nebylo. Před usnutím jsem si dokázala vzpomenout na všechny ty nepěkné vzpomínky a říkala si, že to přece není tak hrozné. Teď mi o tom nevadí mluvit a ani o tom číst. Trošku jsem se rozepsala, ale velmi mi pomohlo že jsem se že všeho vypsala.
Vůbec nevadí, že ses rozepsala, je dobré o tom mluvit, aby ses posunovala dál. :)
VymazatTo je dobře, že tě emetofobie netrápí tolik jako dříve. Držím palce, aby se ti dobře dařilo i dál.
Ahoj, je skvely, ze o tom takhle otevrene pises. Ještě do nedávna jsem si myslela, že jsem jediná na světě, kdo se bojí zvracení. Zatim jsem nepoznala nikoho, kdo by mel stejny problem. A jsem rada, ze jsou na internetu ruzne diskuze na toto tema, nebo tyhle clanky! Diky tomu se citim o neco lepe, vim, ze nejsem jedina a clovek tady ma alespon nejake pochopeni. Clovek, ktery touto fobii netrpi to nikdy nemuze pochopit. Ja s tim bojuju odjakziva. Vubec nevim, co bylo tou pricinou. Je pravda, ze tatovi bylo casto zle a casto zvracel (ma hodne citlivej zaludek:D) a ja se o nej vzdycky bala:D i bracha, kdyz byl malej, tak mu taky furt neco bylo:D nevim, jestli je to zrovna tohle co mi zpusobilo to trauma:Dd, ale je to tak strasne neprijemny a omezujici:( jakmile mam pocit, ze se mi chce zvracet tak dostanu silenou uzkosti, zacnu se klepat, zacne mi brnet telo, busit srdce… nebo, kdyz je nekomu zle tak to absolutne nedavam, nemuzu to slyset, videt, fakt z toho mam silenou paniku, nejsem schopna dotycnymu pomoct, kdyz zvraci..:/ nejhorsi je, ze to nikdo nevi… ( i kdyz, myslim si, ze rodice a bracha vedi, ze s tim mam problem, ale podle me vubec netusi, ze je to real fobie proste:D) hrozne se bojim, se nekomu sverit…bojim se odsouzeni, nepochopeni, bojim se, ze bych byla akorat k smichu…jednou jsem to kdysi rekla kamaradce, kdyz jsem byla mala a ta se mi totalne vysmala, a ja se od ty doby asi bojim to nekomu rict…ale zivot s tim je fakt na nic:D ja jsem strasne ujeta na myti rukou a myti ovoce a zeleniny, abych do sebe nahodou nedostala nejakou srajdu, po ktery bych mihla mit strevni chripku treba:D a nejhorsi je, ze kdyz je mi spatne a mam pocit, ze budu zvracet(coz mivam docela casto, ale stejne se nikdy nevyzvracim:d), tak me strasne desi to, ze na to budu treba sama, ze budu treba doma sama, ze u sebe nebudu mit nekoho, kdo by me v tu chvili treba uklidnil vic…taky se strasne bojim tehotenstvi…uprimne se bojim toho, ze nebudu schopna otehotnet, protoze vim, ze by me cekaly tejdny treba i mesice, kdy by mi bylo nevolno…. Nedavno jsem vyhledala psycholozku, uz jsem mela jedno sezeni a bylo to skvely! Sice jsme resily jiny problem, ale mam v planu se ji sverit i s timhle. Taky se bojim jeji reakce, ale asi neni jina moznost, jak z tohohle kolobehu ven. Doufam, ze mi to pomuze..
OdpovědětVymazat